Jak jsem se k tématu udržitelné módy dostala, a proč je pro mě důležité?
Myslím, že moje osobní móda (věci, které nosím i ty, které vyrábím) je udržitelná odjakživa. Když jsme byly se sestrou malé, mamka nám dokázala vykouzlit všechno od šatů, sukní, košil až po maskáče do oddílu a zimní bundu. Před revolucí to byla z nouze ctnost, nic moc nebylo. Překvapivě nám to z části vydrželo i po revoluci a šít nebo vyrábět si věci brzy bavilo i mě. Se svými kreativními handmade výstřelky jsem spokojeně odolala vlně, která k nám přinesla obchodní řetězce a značkové oblečení. V patnácti jsem už zkušeně vymetala secondhandy a pak mě na docela dlouhou dobu uchvátilo nošení indických sárí. To není moc konvenční móda, svým způsobem je velmi pomalá.
Během mateřské dovolené jsem se rozhodla začít podnikat, očarovalo mě šití pro svou variabilitu a možnost ušit prakticky cokoli. Od začátku jsem zpracovávala materiál, který byl snadno dostupný, tedy látky z hlubin skříně (prababička byla švadlena a mamka šije dodnes taky) a obnošené oblečení. Nechtěla jsem utrácet za další a další látky. I když jsem zažila i období, kdy jsem toužila mít stále nějaké krásné nové látky. Nicméně nikdy jsem v těch nákupech nenašla velkou spokojenost a mnoho z nich mi stále leží v zásobách a zpracovávám je dodnes . Postupem doby mi přišlo velmi smysluplné vydat se cíleně cestou upcyklace a zaměřit se výhradně na odložený textil.
Hodně se mě dotýká téma plýtvání a mrhání (ve všech oblastech). Udržitelnost se prolíná mým každodenním životem. Upcyklované šití je pro mě kreativní výzva, hra, prostor pro neopakovatelnou tvorbu. Miluju jedinečnost, ten pocit, když tvořím a vím, že už to nikdy nebude stejné. Taky mi vyhovuje, že materiál je stále dostupný. Vždycky je z čeho šít, nemusím pátrat, kde ho seženu, často mi někdo doručí tašku vytříděného oblečení až domů.
Kde se moje výrobky vyrábí a z jakých materiálů?
Moje značka napovídá, kde všechny výrobky vznikají. Šiju doma v obýváku v našem dvě stě let starém bytě. Bydlíme na vesnici, kde mám spoustu prostoru a přírodu za okny. Vypadá to idylicky, ale všudypřítomný prach vznikající při řezání látek a hromadící se materiál zvyšují mé prostorové nároky, a tak sním o stěhování z obýváku a vlastním ateliéru, kde bych šila a pořádala upcyklační workshopy.
Mezi materiály jsem si zamilovala merino vlnu. Úplně jsem jí propadla, dlouho byly mým hlavním produktem kamašky pro miminka upcyklované z druhorukových svetrů. V secondhandech jsem se naučila poznat merino po hmatu, ostatně stejně jako většinu jiných textilních vláken.
Aktuálně ráda pracuji s džínovinou, oceňuji její trvanlivost a obrovskou škálu odstínů. Obnošené a často děravé džíny stříhám a kombinuji s plátnem z košil, sukní, svetrů nebo starými látkami a tvořím z nich kabelky, toaletní tašky, různá pouzdra nebo nově obaly na diáře. Ráda si hraju s barvami, vzory, texturami, míchám všechno dohromady. Jednou z mých priorit je vybírat si materiál, který je kvalitní, z přírodních vláken, v top stavu, aby upcyklovaný výrobek dlouho sloužil novému majiteli. Překvapuje mě, jak hodně kvalitního materiálu putuje do kontejneru.
Upcyklace mě přivedla k filozofii „zero waste“ a k šití pratelných odličovacích tamponů. Díky jiným švadlenkám, které mi věnují své odstřižky úpletů (příliš malé pro jejich šití), vyrábím krásné a funkční designové odličováky. Našla jsem si také výrobce, který vyprodává prostřihy úpletů ze šití ložního prádla. I ty zpracovávám na odličováky a všude tam, kde potřebuji kvalitní pružný úplet.
Vlastně zpracovávám odpad, který už druzí lidé nechtějí nebo neumí využít.
Kde nakupuji svoje oblíbené kousky?
Oblečení kupuji málokdy. Mám své oblíbené secondhandy, kde nakupuji dětem a kam občas chodím vybírat materiál k šití. Občas si tam koupím něco i na sebe. Do mého šatníku toho mnoho nepřibývá, když už, většinou je to oblečení vyměňované s kamarádkami nebo donesené ze swapu. Občas dětem i sobě něco ušiju, vlastně spíše přešiju z toho, co už máme – trika, legíny, holkám sukně a šaty, synovi džíny, kraťasy. O naše oblečení pečuji, docela si libuju i v záplatování děr na kolenou, zašívám a opravuji, flekatá trika vracím do hry našíváním obrázků apod. To, co naše babičky dělaly z nutnosti, vnímám jako smysluplné a zábavné osvěžení šatníku.
Celkově mám pocit, že trpíme spíše nadbytkem oblečení, a tak se nákupům vlastně bráním, než abych je vyhledávala. Ráda bych si dopřávala kvalitní oblečení českých tvůrců, jenže, po pravdě, po deseti letech na mateřské, se třemi dětmi a s pomalu rozjíždějícím se malým byznysem si o kvalitní české pomalé módě mohu zatím jen nechat zdát. Příští zimu strávím pravděpodobně zase ve svém skvělém vlněném kabátu za 89,- Kč.
