Ačkoliv je trendem několika posledních desetiletí neustále zrychlovat, odraz v zrcadle, který nám móda nastavuje, nevypadá příliš půvabně. Je unavený a špinavý – a přeje si konečně zpomalit. Možná že se opět vrátí doba, kdy se oblečení dělilo na to běžné a “hodobožové”, vyrobené pečlivě a s láskou. Tak, jak se definuje Slow fashion.

Slow fashion, neboli “pomalá móda” stojí v opozici k současné masové produkci oblečení, tzv. “fast fashion”. Obchody nenabízejí kolekce pro jednotlivá roční období, jako to bylo běžné (a logické) dříve, ale doplňují novinky dokonce každý týden. Výsledkem je neustálý tlak na zákazníka, který si má myslet, že tričko z minulého měsíce už je trochu out a je potřeba si pořídit něco nového. Věci jsou taky velmi levné, takže si těch triček můžeme dopřát víc – a víc se radovat. Tedy jen do té doby, než se nám okoukají, nebo rozpadnou, což netrvá příliš dlouho. Ruku v ruce s produkcí co největší kvantity totiž klesá kvalita, takže oděvy, které bylo kdysi možné dědit po celé generace, nyní vydrží jen několik vyprání. Vedle nepříjemností se střihem a gramáží existují ještě další vážné argumenty, proč by bylo dobré stávající systém změnit. Většina značek, které působí i na českém trhu, vyrábí své zboží v zemích třetího světa, především v Bangladéši, Indii, Vietnamu a Číně. A to za podmínek, které lze stěží označit jako lidské. A kromě toho, že výroba není fér k lidem, není fér ani k přírodě. Hojně používané chemikálie otravují vodu a v oblasti produkce způsobují vysoký výskyt rakoviny a dalších onemocnění. Ne nadarmo se říká, že textilní průmysl je druhý nejšpinavější na světě. Jedna z nejvýraznějších postav módního průmyslu, návrhářka a aktivistka Vivienne Westwood do každé své Red Label kolekce promítá upozornění na klimatické změny, plynoucí, mimo jiné, právě z působení textilního průmyslu. A celá řada celebrit v čele s Emmou Watson, Julií Roberts a Cate Blanchett oblékají na předávání oskarů vintage kousky, anebo róby z recyklovaných materiálů, aby veřejně ukázaly, že i ta nejluxusnější móda může hrát fér. Zásadní podíl na tom má drobná brunetka Livia Firth, manželka britského herce Colina Firtha a zakladatelka společnosti Eco-Age, která spolupracuje s celou řadou luxusního značek a pomáhá jim dostat se na zodpovědnější cestu.

Rychle zpomalit!

Na fakt, že fungování módního průmyslu vůbec nevypadá dobře, hlasitě upozornila , výrazná postava udržitelné módy a designu působící na London College of Fashion, která poprvé slovní spojení Slow fashion použila ve své knize. Psal se rok 2008. Od té doby celé hnutí navazující na podobné tendence v oblasti stravování (Slow food) ušlo velký kus cesty a z teoretických rovin se přesunulo k živé praxi. O čem pomalá móda tedy je? Především o uvědomění, že s neustálými (a často zbytečnými) nákupy neděláme dobře své peněžence, ani svému okolí. A také o rozhodnutí s tím něco udělat – kupovat méně, více času věnovat výběru a znovu zpracovávat staré kusy.

Ve světě funguje celá řada značek, které vyrábí v malých množstvích a používají ekologicky přívětivé materiály jako je třeba biobavlna, bambus a konopí, jejichž pěstování a zpracování se obejde téměř bez použití chemikálií. Zároveň garantují férové podmínky pro švadleny a část svého zisku investují do rozvoje oblastí, kde je to potřeba. Skvělou zprávou je, že se nejedná o batikované rozevláté modely určené velmi úzké cílové skupině, ale o produkty z pera zkušených designérů. Příkladem takové značky je britské People Tree, které nastavuje pomyslnou ekologickou a férovou laťku pěkně vysoko. O stoupajícím zájmu o uvědomělou módu svědčí i existence samostatných přehlídek v rámci fashion weeků. Například v Berlíně se v hlavním stanu prezentují kromě známých jmen i značky etické a udržitelné a také zde probíhají dva samostatné veletrhy zaměřené na prezentaci výrobců, ekologických procesů výroby a zpracování a také nových materiálů pro zelenou budoucnost.

Slow fashion pracuje ještě s jedním významným atributem – lokálností. Tím, že si koupíte věc vyrobenou Čechách či blízkém okolí, podpoříte malé podnikatele a zároveň máte možnost nechat si něco ušít, upravit, nebo vyrobit na míru přímo vám. Taková věc už není jen další v řadě, ale máte k ní větší vztah a jen tak ji nevyhodíte. To ji raději zrecyklujete.

Recyklace vs. upcyklace

Recyklace, neboli znovuvyužití odpadu, je již dlouho zaběhlý pojem, stejně jako všudypřítomná výzva po jeho správném třídění. Teprve nedávno se ale znovuzpracování dotklo i oblečení, setkat se můžeme hlavně s recyklovaným polyesterem v podobě svrchního oblečení a bot, k dostání je ale třeba i kočárek kompletně vyrobený z PET lahví.

Upcyklace je vlastně jakousi vylepšenou recyklací. Procesem velmi tvořivým, během něhož vzniká produkt vyšší hodnoty, než jakou měl ten původní. Je založen na využití těch kusů oblečení, které leží v temných zákoutích šatníku, nebo v sekáčích. Staré kalhoty, košile, trička, vlastně naprosto všechny druhy oblečení, lze s pomocí dobrého šicího stroje a tvořivosti přešít na trendy kousky. V Čechách takto funguje třeba návrhářka Veronika Hubková, která využívá zbytky textilií z českých pletáren, které by jinak skončily na skládce nebo ve spalovně, a také použité oblečení ze secondhandů. Dát tomuto “odpadu” novou tvář je pro ni velkou výzvou. Udělat z nechtěného atraktivní kousek, je často poměrně náročné, o to větší radost má z každého modelu, který najde svého majitele.

Upcyklace tedy stejně jako recyklace pomáhá minimalizovat množství odpadů, které z (nejen) textilního průmyslu plynou. Obecně by se dalo říct, že znovuzpracovat lze téměř všechno, záleží jen na představivosti a odvaze. A tak třeba ostravská značka Respiro pro svou tvorbu využívá materiály z cykloservisů, tiskáren, autovrakovišť a vinařství. Reklamní odpady, tedy billboardy z bantexu, použité bannery nebo plachty z náklaďáků upcykluje do podoby batohů, tašek a dalších doplňků.

Méně je vlastně nejvíc

Zkusili jste někdy spočítat, kolik kusů oblečení ve své šatní skříni máte? A kolik toho doopravdy nosíte? V čem se cítíte doopravdy skvěle a sami sebou? Kolikrát se vám stalo, že tu věc, kterou jste si prostě museli koupit, nakonec vůbec nevynosíte, protože se k ničemu nehodí? Kamila Boudová, která se udržitelnou módou a módním obchodem obecně věnuje profesně, často mluví o tom, že v šatníku dost dobře poslouží i “pouhých” 30 kusů oblečení. Důležité je najít si svůj styl, který může vzniknout třeba kombinací něčeho nového (udržitelného, samozřejmě), něčeho vypůjčeného, vyměněného s kamarádkou, pořízeného v secondhandu anebo poděděného po předcích. Jde o to, jakou dáváme věcem hodnotu a jak s nimi zacházíme. Zda kupujeme “nový hadry”, anebo se soustředíme na konkrétní věc, kterou skutečně potřebujeme. Pak přichází právě onen pečlivý výběr, vyžadující dostatek času a ochotu zjistit si o oblečení více. Kdo jej vyrobil, kde a z čeho.

A vůbec, o pomalé módě by mohly nejvíce vyprávět naše babičky. To, co my vnímáme jako nový trend a volání po změně, která nemusí být mnohým příjemná, bylo za jejich mladých let naprostou přirozeností. Když se něco roztrhlo, tak se to zašilo, člověk nosil oblečení ušité na míru (tudíž toho měl méně, ale lépe mu to sedělo) a své oblečení nosil až do roztrhání. I tohle do slow fashion patří.

Text autorky Veroniky Alexové vyšel v magazínu OK! v říjnu 2016